Česká republika Slovenská republika zbytek Evropy
ČESKÁ REPUBLIKA
OKOŘ
Působivé zříceniny hradu Okoře náležejí k nejznámějším památkám pražského okolí. Předchůdcem hradu byla samostatně stojící stavba výstavné raně gotické kaple, jejíž účel doposud probíhající archeologický výzkum ještě nedořešil. Stavebníkem hradu se před rokem1359 stal bohatý přední měšťan Starého Města pražského František Rokycanský. Bohatí patriciové si v té době v okolí Prahy budovali svá sídla, ale žádné z nich nemělo charakter tak srovnatelný s nejvýstavnějšímy hrady v království jako Okoř.Františkův hrad zaujal horní část skalky obtékané Zákolanským potokem a za malým předhradím měl výstavné jádro v čele s velkou obytnou věží, která pohltila starší kapli a srostla s komplexem dvou palácových křídel do bloku okolo obdélného nádvoří. Další průjezdní křídlo záhy nahradilo i původní bránu tvořenou pouze portálem v čelní hradbě pod velkou věží. V této podobě náležel hrad Okoř mezi nejnáročnější české šlechtické hradní stavby doby karlovské a zřejmě i proto se až do konce 15. století nedočkal pronikavějších změn.
Velkou pozdně gotickou přestavbu, dokončenou zřejmě roku 1494 , provedli až páni z Donína. Kromě úprav jádra se projevila především zlepšením obranyschopnosti hradu. Nezbytnost zajistit staršímu sídlu možnost aktivní dělostřelecké obrany ve změněných podmínkách vedení boje vedla k výstavbě nového vnějšího opevnění při patě skalky se dvěma polookrouhlými dělostřeleckými baštami. Do takto vzniklého nového areálu se přesunuly funkce předhradí a bývalé předhradí ( od této doby třetí nádvoří ) mohlo být využito v souvislostech obytného provozu hradu, jak dokládá i stavba objektu tzv. Refektáře.
Nejpozději v této době se stal součástí obranného systému hradu i rybník, který jej ze tří stran obklopil. Nebezpečnou výšinu východně od hradu musela zajistit samostatná předsunutá bašta. Nástup renesance přinesl změnu životního stylu i názorů na pohodlné a reprezentativní bydlení. Nový majitelé - Bořitové z Martinic upravili hrad v pohodlný renesančí zámek s fasádami pokrytými sgrafity.
Jako mnoho dalších českých hradů byla i Okoř těžce postižena za třicetileté války a nový majitelé - jezuitská kolej u Sv. Klimenta na Starém Městě pražském jej musela pro své potřeby barokně úpravit. Po zrušení řádu Josefem II. v roce 1773 byl hrad ponechán svému osudu a velmi rychle schátral. Nezaměnitelná silueta jeho působivé zříceniny v 19. století inspirovala množství romantických umělců, jejichž zájmu Okoř vděčí za to, že je jedním z našich v té době nejčastěji zobrazovaných hradů. Se záchranou rychle se rozpadající zříceniny započal v roce 1920 Klub českých turistů a sanační práce zde s několika nepříliš šťastnými přerušeními probíhají doposud, aby tento krásný a výmluvný svědek naší národní minulosti zůstal zachován i pro příští generaci.
zdroj + mapa
obsah
ZVÍKOV
Hrad Zvíkov
je nejvýznamnější raně gotický královský hrad v českých zemích. Nachází se na vysokém skalnatém ostrohu nad soutokem Otavy a Vltavy. Ostroh byl osídlen již v době prehistorické; na přelomu letopočtu zde bylo významné, snad keltské hradiště.Hrad Zvíkov byl založen na sklonku vlády krále Přemysla Otakara I. (+ 1230). První zmínka o hradu je z r. 1234. V úzké šíji na jižní straně byl ve skále vylámán příkop, za ním vybudována hranolová (Hlízová) věž přístupná ve výši prvního patra z ochozu na hradbách. Obytné křídlo stálo po levé straně. Mezi prvními správci hradu (purkrabími) se jmenují Konrád (r. 1238) a Vlček (před r. 1243), po nich následoval do r. 1259 dlouholetý purkrabí Hrz (Hirzo). Snad již roku 1250, za krále Václava I., zahájil purkrabí Hirzo dostavbu jádra hradu s velkolepým reprezentačním královským palácem, dokončeným v 70. letech 13. století. Bylo přestavěno starší jižní křídlo, nově vystavěno západní křídlo při Hlízové věži a trojboké nádvoří uzavřeno na třech stranách otevřenými arkádami v přízemí i v patře. Stavbu prováděla královská stavební huť působící současně na stavbě královského hradu v Písku.
V r. 1285 a zřejmě i 1287 byl Zvíkov obléhán přívrženci Záviše z Falkenštejna. Ke zvýšení obranyschopnosti hradu byl proto ve 3. čtvrtině 13. století dobudován hradební systém s branami, baštami a strážní věží. Ve stejné době vzniklo i nezbytné hospodářské zázemí hradu.
Do historie vstoupil Zvíkov poprvé na konci 40. let 13. století. Za ostrého konfliktu mezi králem Václavem I. a jeho ctižádostivým synem Přemyslem, který se spojil s částí nespokojené šlechty, byli v r. 1249 z králova rozkazu na hradě zadrženi Přemyslovi vyjednavači v čele s pražským biskupem Mikulášem a brzy nato byl na hradě zatčen sám kralevic Přemysl. Odboj skončil nuceným smírem mezi královským otcem a pokořeným synem.
Snaha získat královské hrady alespoň do zástavního držení došla uplatnění za nejisté vlády českých králů po vymření Přemyslovců. Jindřichu z Rožmberka se podařilo již za krátké vlády Rudolfa Habsburského dosáhnout souhlasu k zástavnímu držení Zvíkova. Také Petr z Rožmberka byl v podobném snažení úspěšný, a tak od r. 1307 drželi Rožmberkově zvíkovský hrad nadále, byť vždy jen doživotně, tím spíš, že Petr z Rožmberka si pohotovou úvěrní politikou zajišťoval u krále Jana Lucemburského zástavu Zvíkova. Janův syn Karel se snažil již v l. 1334-36 získat Zvíkov zpět a usiloval o to i později, když se ujal vlády. Avšak potíže s úhradou Rožmberských nároků a také taktický ohled na významného člena rodu, s nímž neměli již Karlovi předchůdci na českém trůně právě nejlepší zkušenosti, nakonec znamenaly, že hrad, k němuž patřilo 32 okolních vesnic, zůstal nadále v rožmberské zástavě.
Za neklidných poměrů v zemi na sklonku 14. století, kdy králova autorita značně trpěla, došlo k zesílení zevního opevnění hradu. Král Václav IV. ustanovil purkrabím na Zvíkově Jana Hájka z Hodětína. Ten posílil zajištění hradu Zvíkova systémem manské služby, kterou vykonávali příslušníci nižší šlechty a svobodníci z širokého okolí. Za husitských válek byl Zvíkov r.1429 obléhán husitskými vojsky. Hájek sjednal s tábory příměří; o dobytí hradu se husité nepokusili.
R. 1431 získal hrad Oldřich z Rožmberka. Podle podvržené listiny z r. 1437 mu král Zikmund povolil, aby vylepšil opevnění hradu. Tehdy byl vystavěn parkán podél severní hradby, zesílený pěti čtverhrannými dovnitř otevřenými baštami. Současně byla na západní straně vystavěna třípatrová hranolová věž zvaná Červená, spojená v prvním patře s ochozem na hradbě. V r. 1440 mistr Domek z Mirovic vystavěl novou "železnou" bránu, byl nasypán val před hradbou (1456) a ve skále před vstupní branou byl vyhlouben příkop (1457).
Zvíkov se stal místem důležitých politických porad. Zde např. jednal v r. 1446 Oldřich z Rožmberka s Alešem ze Šternberka o vydání krále Ladislava císařem Fridrichem. R. 1452 král Ladislav ujistil Jindřicha z Rožmberka, že nevyplatí Zvíkov ze zástavy, dokud by on nebo jeho bratři Jan a Jošt z Rožmberka ještě žili. V r. 1473 Jindřich z Rožmberka přenechal svému strýci Bohuslavu ze Švamberka zvíkovskou zástavu s milevským klášterstvím. Rod, který měl v erbu bílou labuť, pak držel Zvíkov až do pobělohorských konfiskací. Švamberské období bylo významným přínosem v dějinách hradu. Ten se stal sídlem vrchnosti a v jeho zdech se rozproudil bohatý a pestrý život společnosti na sklonku středověku a počátku renesance. Zvíkov ztrácel význam nedobytného hradu. Za Bohuslava ze Švamberka vznikla většina dodnes zachovaných nástěnných maleb v síních, hradní kapli a v ambitu hradního nádvoří.
Hrad Zvíkov byl střediskem velkého panství. V hradním areálu byl r. 1550 vystavěn pivovar (dnes v rozvalinách). V 50.-60. letech 16. století došlo k renesanční přestavbě Zvíkova, která hrad přiblížila standardu renesančního zámku. V novém, renesančním slohu byl přebudován královský palác, budovy dostaly nové sgrafitové omítky; práce prováděl stavitel Hons Vlach.
V r. 1574 královská komora prodala dosavadní zvíkovské panství s hradem Kryštofu ze Švamberka do dědičného držení. Jím však zvíkovsko-orlická větev rodu vymřela a v r. 1592 přešlo zvíkovské panství dědictvím po Petru ze Švamberka na Jana Jiřího ze Švamberka z větve burské. Po jeho smrti (r. 1617) dědil majetek syn Petr, který se aktivně účastnil českého stavovského povstání v l. 1618-1620. Oba své hrady Zvíkov a Orlík osadil početnými posádkami, které se vítěznému nepříteli po Bílé hoře nevzdaly a spolu s Táborem a Třeboní dále vzdorovaly. Zvíkov kapituloval jako poslední až v létě 1622. Tím skončilo slavné a hrdinské období hradu.
Císařskými vojáky byl Zvíkov po vzdání vypleněn a značně poškozen, včetně bohatého švamberského archívu, který v r. 1616 uspořádal bývalý rožmberský archivář Václav Březan. Zvíkov přestal za Eggenberků (od r. 1622) sloužit jako sídlo vrchnosti, a ani za Schwarzenberků od r. 1719 se nestal ani správním střediskem spojeného panství orlicko-zvíkovského. V r. 1741 byl Zvíkov krátce obsazen okupační francouzskou posádkou, ale jeho význam stále víc upadal. Na podzim r. 1751 navíc zhoubný požár zničil skoro všechny hospodářské budovy na 2. hradním nádvoří, a hrad se tak prakticky změnil ve zříceninu. Udržování rozsáhlých budov a opevnění nebyla věnována žádná pozornost. V r. 1777 byl postaven přes šíjový příkop kamenný most před vstupní branou.
Podle dochovaných písemných zpráv z 1. poloviny 19. století chátrání zvíkovských budov pokračovalo. K záchraně hradu Zvíkova přikročil v l. 1840-44 kníže Karel Schwarzenberk a dal opravit Hlízovou věž, věž Hlásku a zastřešit hradní kapli. Po nejnutnějších zabezpečovacích pracích došlo k rozsáhlejším opravám až po r. 1880, kdy byl obnoven raně gotický ambit vnitřního nádvoří a rekonstruován královský palác. Byl to spíše ohlas romantického vztahu ke staré stavitelské památce než uvědomělá snaha uchovat celý hradní areál.
Hrad Zvíkov byl do r. 1948 majetkem Schwarzenberků, od r. 1950 je hrad státním majetkem. V l. 1970-80 provedlo Krajské památkové středisko velké opravy hradu, a to zejména královského paláce.
Dnešní podobu a rozsah získal Zvíkov za Přemysla Otakara II. Tehdy se vnitřní hrad stal lehce nepravidelným pětibokým areálem ze všech stran obestavěným palácovými křídly s množstvím prostor. Přízemí mělo spíše pomocný charakter a hlavní obytné a reprezentační prostory se nacházely v prvním patře. V severním, severozápadním a západním křídle se setkáváme s typickým znakem hradů Přemysla Otakara II. - středním klenutým sálkem sousedícím z jedné strany s klenutou komnatou, z druhé pak s roubenou komorou. Spojení všech místností v patře bylo řešeno formou klenutého arkádového ochozu. Palácový komplex měl ještě druhé, podstřešní patro, zřejmě provozního charakteru.
Siluetu hradu charakterizují tři věžní dominanty vystavěné při hlavních přístupech k hradu a k jeho vnějšímu nádvoří a při hradním paláci: věž Markomanka (Hlízová), věž Červená a Hláska.
K hradu se přichází od jihu (ve středověku od severu) od Zvíkovského Podhradí po kamenném mostě (z r. 1777) překlenujícím hluboký šíjový příkop vylámaný ve skále. Píseckou branou na konci mostu, která byla postavena r. 1567 a má zachovány vpadliny po padacím mostě, se otvírá vstup do jižního parkánu ohraničeného hradbou, zakončenou kdysi ochozem a cimbuřím. Proti příchozímu stojí hlavní dominanta hradu - 32 m vysoká obranná válcová věž s břitem zvaná Hláska, pocházející ze 70. let 13. století. Věž je obrácená ostřím břitu ve směru předpokládaného útoku nepřítele a je opatřená kuželovou střechou. Byla přístupná jedině portálkem v úrovni prvního patra, na krakorcích spočívalo dřevěné podsebití; věž byla dodatečně zvýšena v r. 1554. Za branou v plášťové zdi přistavěné k Hlásce následuje vlastní jádro hradu, uzavřené hradbami jak na západní straně směrem k řece Otavě, tak na východní straně nad řekou Vltavou. Do západní hradby je r. 1540 vestavěna polygonální bašta Krahujec, odkud je působivý pohled na jádro hradu a hladinu řeky Otavy. Budovy pocházející z období švamberské vlády sloužívaly hospodářským účelům (vlevo trosky bývalého pivovaru z r. 1550). Ve východní hradební zdi vyznačuje renesanční portálek vchod do někdejší zahrady.
Nejstarší stavbou hradu je 20 m vysoká hranolová Hlízová věž v jihozápadním nároží vlastního raně gotického hradu, pocházející z 20. - 30. let 13. století. Je postavená z bosovaných zaoblených kvádrů, má úzká střílnová okénka. Ve zdivu spodní části se dochovaly kamenické značky. K věži přiléhají křídla královského paláce, obklopující nepravidelné vnitřní nádvoří o lichoběžníkovém půdorysu, přístupné průjezdem se sediliemi. Nádvoří lemuje otevřený patrový arkádový ochoz, sklenutý křížovými klenbami; 1. patro východního křídla je zaklenuto obkročnou klenbou, nemající v té době ve střední Evropě obdoby. Arkády prvního patra jsou rekonstruovány podle dochovaných prvků v 80. letech 19. století.
Z chodby 1. patra (na stěnách fragmenty nástěnných maleb z 15. století) se vstupuje do reprezentačních prostorů hradu. Z reprezentačních místností se bohužel nedochoval hlavní sál - Královská síň ve východním křídle, patrně dvoulodní prostor s vysokou klenbou (dnes nepřístupná zřícenina). Kurfiřtská síň je zdobena nástěnnými malbami z konce 15. století (taneční scéna a 4 světští kurfiřti s erby). Z klenuté sakristie se vchází do hradní kaple sv. Václava. Kaple se nachází v jižním křídle a je vrcholnou stavbou rané gotiky. Je obdélná, zaklenutá 2 poli žebrové klenby, v přízemí má slepé arkády. Po roce 1473 stěny i vpadlé plochy arkád pokryly nástěnné malby se světskou i církevní figurální tematikou. Na oltářní menze stojí zlomek pozdně gotického oltáře z 1. čtvrtiny 16. století, představující v reliéfu oplakávání Krista sňatého z kříže. V západní části kaple je klenutá tribuna, pod ní hrotitý vstupní portál s reliéfním tympanonem (patrně Přemysl Otakar II. s manželkou). Před královským palácem při obvodové hradbě jsou zříceniny renesančního pivovaru a dalších hospodářských budov. Průjezdem ve fraucimoru při severní hradbě jádra se vstupuje do severního nádvoří, obklopeného hradební zdí, při níž stála většina hospodářských budov. V severním úseku hradby, v místě původního vstupu, byla postavena roku 1440 mistrem Domkem z Mirovic Železná brána, chráněná hranolovou Červenou věží. Severní opevnění hradu zesiluje parkánová hradba s obdélnými dovnitř otevřenými baštami a vstupní branou z doby po roce 1431. Na svazích ostrohu pod hradem stávalo předhradí s kostelíkem sv. Mikuláše a dvěma branami, bylo však zatopené vodami Orlické přehrady (v těchto místech je dnes přístaviště lodní dopravy).
Z pozoruhodných interiérů lze upozornit především na klenutý prostor v přízemí Hlízové věže se střílnami, nad ním v patře tzv. Korunní síň, v níž snad byly přechodně uloženy korunovační klenoty. Těsně při Hlízové věži je přístupna tzv. Svatební síň. Oblečení dvojic nasvědčuje módě z konce 15. století. Nad touto scénou jsou vymalováni čtyři světští kurfiřti, mezi nimi český král. V přístavku na samém konci západního křídla, kde býval kdysi ubytován fraucimor (část stavení se v r. 1829 zřítila), byla v 19. století upravena tzv. Erbovní síň, na jejíchž stěnách jsou namalované různé erby.
Památný a stavebně významný hrad Zvíkov inspiroval české literáty počínajíc Pravoslavem Koubkem (Zříceniny zvíkovské 1845), dále malíře - od Mikoláše Alše (1894) až po Vincence Beneše, dramatika Ladislava Stroupežnického (Zvíkovský rarášek 1883) aj.
Dnes je hrad Zvíkov národní kulturní památkou. Je přístupný z parkoviště u Zvíkovského Podhradí (cestou se nabízí krásný výhled na hrad a na Orlické jezero) nebo z přístaviště lodí (pravidelná lodní doprava funguje na jezeře vždy v letní sezóně; spojuje přehradní hráz, zámek Orlík a hrad Zvíkov).
zdroj + mapa
obsah
HELFŠTÝN
Původně nevelký hrádek bez věží založil po roce 1306 loupeživý rytíř Friduš z Linavy. Již po několika letech mu král Jan Lucemburský hrádek odebral. Páni z Kravař a ze Sovince do konce století Helfštýn podstatně rozšířili. Dalšími přístavbami a především mohutným opevněním opatřil hrad Vilém z Pernštejna a jeho syn Jan. O účinnosti obranného zabezpečení se při marném obléhání přesvědčili roku 1468 Uhři a v době třicetileté války Švédové.Na konci 18. století byl Helfštýn opuštěn, ale již od poloviny 19. století se projevují tendence k jeho záchraně. Z kulturních akcí, pořádaných každoročně na hradě, získalo mezinárodní věhlas setkání uměleckých kovářů. Mnohá jejich díla jsou na hradě trvale vystaveny.
zdroj + mapa
obsah
KŘIVOKLÁT
Hrad Křivoklát je jedním z nejstarších a nejvýznamnějších hradů českých knížat a králů, jehož počátky sahají do 12. století. Za panování Přemysla Otakara II. a Václava II. vznikl rozsáhlý, velkolepý královský hrad, jenž byl výrazně přestavěn Václavem IV. a později velkoryse dobudován Vladislavem Jagellonským. Křivoklát byl několikrát těžce poškozen požárem. Stal se obávaným vězením a jeho význam prudce poklesl. V 19. století nechali Fürstenberkové hrad v romantickém duchu restaurovat.Někdejší oblíbené lovecké sídlo hned několika českých panovníků má pozoruhodné hradní interiéry s mnoha dochovanými prvky středověké výzdoby. Monumentální Velká věž ukrývá lovecké zbraně a další exponáty spojené s historií lovu. K zajímavým prostorám rovněž patří nádherná hradní kaple a rozměrný pozdně gotický sál s expozicí sochařského umění. V hradu se nalézá také cenný soubor gotických deskových maleb a plastiky, v dalších hodnotných interiérech si lze prohlédnout sbírky pořízené Fürstenberky v 19. a na počátku 20. století včetně obrazů a rozsáhlé knihovny. Na Křivoklátě je k vidění také bývalé vězení a mučírna a zcela odlišným dojmem působící černá kuchyně ve věži zvané Huderka s vyhlídkovou terasou.
zdroj + mapa
obsah
TOČNÍK
Hrad Točník založil Václav IV. koncem 14.stol. nejen jako své soukromé sídlo, ale i jako místo zamýšlených důležitých jednání a státních aktů. Popudem ke vzniku hradu byl patrně požár Žebráku, který byl v této době přestavován. Za Jana z Vartenberka v letech 1534-43 byly provedeny první renesanční úpravy, v nichž pak pokračovali Lobkovicové. Roku 1594 se hrad navrátil do majetku královské komory a byl nadále udržován velmi úsporným způsobem. K jeho zpustnutí významnou měrou přispěly bouřlivé události třicetileté války. Posléze pod střechou zůstal pouze královský palác. Památkové úpravy zříceniny započaly ve třicátých letech 20. století a s přerušeními probíhají doposud.Jméno prý dostal podle toho, že se příchozí musel třikrát otočit kolem hory, než se dostal k bráně. Původně byl vstup do hradu z východní strany po mostě na třech dosud zachovaných pilířích. Most se klenul nad příkopem vytesaným do skály, v němž byla nádrž střádající vodu pro potřeby hradu. Přístup z předvoří do vnitřního nádvoří brzdily příkopy, padací mosty, hranolovité brány. Na východní straně vnitřního nádvoří je vlastní královský palác, rozdělený ve sklepě i patrech na tři funkčně rozdílné trakty. Obě patra pojilo točité schodiště, které tvarem usnadňovalo obranu. Portály byly místnosti paláce spojeny s ochozy na hradebních zdech.
Dispozice hradu odhaluje dvě novinky, v dějinách podobných staveb dosud neznámé. Předdvoří přejímá funkci barbakanů, samostatných objektů zadržujících útok ještě před vlastní pevností, a sám palác přebírá funkci štítové zdi.
zdroj + mapa
obsah
ŽEBRÁK
Byl postaven ve 2. polovině 13. století příslušníky rodu Buziců, pány z Valdeka. V roce 1336 se stal královským majetkem.
Nejvýznamnější etapu ve vývoji hradu představovala vláda Václava IV., který jej přestavěl ve velkolepou rezidenci. Král Václav IV. na Žebráku často a s oblibou pobýval, i poté, kdy si nad ním, na horním konci skalního hřebene, vystavěl nový nádherný hrad Točník.Husitské války se hradu téměř nedotkly, znamenaly však jeho přechod do rukou zástavních držitelů. Od konce 15. století se zájem majitelů přesunul na pohodlnější Točník a Žebrák počal být zanedbáván. Proces chátrání urychlil požár v roce 1532, po němž se uvádí již jako hrad pustý.
Mohutná válcová věž zdobená iluzivním kvádrováním jako rozhledna, temná hladomornastyrý palác s pecí, torzo výstavného paláce Václava IV., krása okolních hlubokých křivoklátských lesů, to vše nabízí zřícenina hradu Žebráku svým návštěvníkům dnes.
zdroj + mapa
obsah
POTŠTEJN
Hrad Potštejn stával na strmém kopci nad Divokou Orlicí jižně od městečka Potštejna, kde se dodnes zachovaly jeho zříceniny. Býval nejmohutnějším a nejpevnějším hradem v celém Podorlicku a současně je naší třetí nejrozsáhlejší hradní zříceninou. Hrad založil koncem 13. stol. Procek z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska. Poprvé je Potštejn připomínán v r. 1287 a pak v r. 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany Procek z Potštejna zabit. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 potupně pokutován. Za bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a rakouským vévodou Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům českého krále. Později Mikuláš mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců a přepadal německé kupecké karavany.Moravský markrabí a správce země Karel vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň a řadu dalších tvrzí. Mikuláš se královské moci pokořil, vzápětí však své výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Ačkoliv veškeré odbojníkovo zboží mělo být konfiskováno, vrátil Karel r. 1341 většinu potštejnského panství Mikulášovým dědicům, Karlem byly zkonfiskovány pouze hrady Potštejn a Choceň. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355-9 obnovil. R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic. V r. 1356 koupil Karel IV. od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této listině je také první zmínka o městečku Potštejně, tehdy zvanému Potštejnek.
V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 - 1376 to byl opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. V l. 1390-97 král Václav IV. vyplatil hrad ze zástavy.
Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu a v r. 1398 moravskému markraběti Prokopovi. Za něj byl hrad bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty. Po Prokopově smrti vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V l. 1410-25 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.
Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic. Půta byl nepřítelem husitů, kteří r. 1432 hrad oblehli. Po smrti Půty mladšího z Častolovic spravovala panství vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky Jiřímu z Poděbrad. Ten zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1476 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, zvaný Hynek. Práva na Potštejn byla postupně přenechána knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483-7 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Okolo r. 1495 byl kníže Jindřich nucen pro své dluhy panství prodat. Na doporučení krále Vladislava II. jej koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna.
Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska panství, ale stal se především reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch. Po jeho smrti r. 1534 získal hrad jeho bratr Jan z Pernštejna. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozdělil na 5 dílů a postupně rozprodal. Jeden díl s hradem Potštejnem prodal r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Po smrti Adama Šťastného r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, které byl hrad pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi Kašparu Grambovi. Po jeho smrti r. 1633 držela jeho panství jeho žena Magdalena Grambová. Sňatkem s její dcerou Františkou Magdalenou získal Potštejn r. 1666 Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi hrad do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová prodala hraběti francouzskému původu Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré. Ten zřídil v Potštejně plátenickou manufakturu a tkalcovskou školu. Po jeho smrti r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho syn Jan Antonín, který se zapsal do dějin hradu svými vykopávkami v podzemí zámku.
R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic. V majetku Dobřenských zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.
Původní drslavický hrad zaujímal jenom vrchol hory, tedy prostor dnešního hradního paláce, a byl obehnán dvojím opevněním. V r. 1339 byl královským vojskem dobyt a rozbořen tak, že dnešní stavební zbytky zachovaly jeho podobu jen přibližně. Z obnovy hradu za Karla IV. r. 1359 pochází asi i systém podzemních chodeb, sloužících k obranným účelům. Tehdejší hradní palác stál v místech dnešní kaple a tvořily jej dvě věžovité budovy spojené zdí, jejíž zbytky jsou dosud patrny na nádvoří.Hrad byl obklopen parkánem a zdí, která je ještě patrná vlevo od páté hradní brány. Opevnění bylo zesíleno i valem a hlubokým příkopem. Karlův hrad tedy zaujímal asi plochu dnešního vnitřního hradu. Po husitských válkách bylo opevnění zesíleno druhým kruhem hradebních zdí, zpevněným dvěma vížkami severně od cesty z podhradí. V l. 1458-59 zpevnil hrad král Jiří z Poděbrad vybudováním dolního pásu hradeb, zesíleného osmi čtverhranými baštami, vestavěnými do hradební zdi v odstupech asi 100 m. V 15. století byl hrad Potštejn vojenskou pevností prvního řádu.
Největšího významu však dosáhl v první polovině 16. století, kdy byl upraven na honosné sídlo pánů z Pernštejna. V době svého největšího rozkvětu byl hrad chráněn trojitým prstencem hradeb. Přístup do hradu byl z východní strany po tzv. opyši. První brána byla zesílena příkopem a dřevěnou vížkou, z níž se vycházelo na cimbuří ohrady, která z obou stran chránila 150 m dlouhou vozovou cestu, vedoucí k druhé bráně. Vížka byla dřevěná proto, aby v případě potřeby mohla být stržena a svým materiálem na čas zatarisila cestu útočníkům do mezivalí. To končilo u širokého zděného příkopu, chráněného zdmi, přiléhajícími k prvnímu pásu hradeb. Přes příkop vedl padací most do druhé brány, chráněné vpravo kamennou věží. Kromě brány byla zde ještě lávka a kamenná fortna pro pěší. Po levé straně brány stály stáje, kovárna a další hospodářské zázemí. Odtud také vybíhal po obvodu celého kopce první pás hradeb, zesílený osmi baštami.
Od druhé brány pokračovala cesta druhým mezivalím, opět chráněným po obou stranách pevnou hradbou. Po 250 m byla cesta překlenuta třetí branou s pevnou věží. Ta měla i další důležitý úkol. Ochranu hradní studny, zbudované asi 15 m vpravo od věže. Význam studny při obléhání byl velký, proto byla ještě nad studnou vztyčena zvláštní ochranná věž zpevněná pilíři. Příchod ke studni byl zabezpečen pomocí kryté chodby. Od třetí brány pokračovalo mezivalí až ke čtvrté bráně, chráněné mohutnou dvoupatrovou věží, v jejímž průjezdu byl vpravo příbytek vrátného, vlevo písárna, kde byly vyřizovány běžné úřední záležitosti. K této bráně, dodnes vyzdobené pernštejnskou zubří hlavou, se přimykal prostřední hradební pás, obepínající vrchol kopce. Hradba byla ještě na severu posílena dvěma kulatými věžemi, které chránily mezivalí i jádro hradu. Na východní straně byly konírny, na jihu mocná plošinná bašta, výhodná pro umístění hrubé střelby. Volný prostor, do něhož se mezi druhým a třetím hradebním pásem rozšiřovala příjezdová cesta, sloužil jako shromaždiště a cvičiště hradní posádky.
Od čtvrté brány se východním směrem zatáčela příkrá cesta přes hradní "plac" k páté hradní bráně, uzavírající poslední vnitřní opevnění tvaru podkovy. Brána byla opět zesílena mocnou věží stojící v místech, kde r. 1339 v troskách tehdejší věže zahynul Mikuláš z Potštejna. Napravo od vchodu byl čeledník, nalevo světnice vrátného. Po celé délce severní strany opevnění stály byty úředníků a spižírny. Naproti těmto budovám byla kuchyně se spižírnou a cisterna na vodu. V jižní části hradby stála mohutná kulatá věž, bývalá věznice. Na jejím místě dnes stojí kaple Božího hrobu. Na východě byla hradba doplněna čtverhrannou baštou.
Všechny prvky tohoto opevnění dokazují, že zde bývala nejstarší hradní část. Od páté brány vedla cesta ke hradnímu paláci parkánem až k poslední bráně. Cesta byla pravotočivá, a to proto, aby útočník držící zbraň v pravé a štít v levé ruce, byl ze strany paláce odkryt střelám. Šestou branou, zpevněnou příkopem, padacím mostem a věží, se vcházelo na podkovovité palácové nádvoří, obklopené dvěma křídly jednopatrového paláce, jehož konce na severní straně spojovala silná zeď s cimbuřím. V paláci byly komnaty panstva, pokoje pro hosty, byt purkrabího, ložnice služebnictva, kaple, zbrojnice, spižírny a sklepy. V prvním patře každého paláce byly slavnostní síně a sedm dalších pokojů nestejné velikosti. Síň v levém křídle paláce byla spojena dřevěným můstkem s věží nad pátou branou. Ta měla být posledním útočištěm zbytků posádky. Odtud byl také jeden ze vstupů do podzemních chodeb. V místech bývalého paláce stojí dnes rozvaliny kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Ve východním rohu paláce je ve výši 5 m nad zemí na jednom kvádru vytesán gotickým písmem latinský nápis, který archeolog Karel z Bienenberga r. 1778 přeložil takto: "Na poznamenaném začni hledat". Tento motiv převzal i Alois Jirásek ve své povídce Poklad, v níž vypráví, jak hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré na základě nápisu hledal v podzemních chodbách hradu poklad. Jde však zřejmě o latinský verš, obsahující zbožnou průpovídku, která měla ochraňovat hrad.
Poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou se na hradě prováděly koncem 16. stol. za Adama Šťastného Hrzána z Harasu, který se tím značně zadlužil. Byl též posledním majitelem, který na hradě sídlil. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že hrad je obyvatelný a v dobrém stavu. Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost. Opuštěný a neudržovaný hrad pozvolna chátral a v r. 1673 je již uváděn jako pustý. Zkázu hradního areálu dovršil v l. 1747-82 hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, pečetidla města Potštejna a dalších drobností nenalezl nic. Nálezy pocházejí vesměs ze 16.-17. stol. a jsou dnes uloženy v pamětní síni Jiráskova Pokladu v Potštejně. Jediným výsledkem výzkumu je plán podzemních chodeb pořízený hrabětem r. 1762.
R. 1766 dala postavit v hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, z něhož se dnes zachovalo jen obvodové zdivo. Při kostelíku zřídila i obydlí pro kapucínské mnichy, kteří se tu ale nikdy neusadili. Na dolním nádvoří byla později vybudována kaple Božího hrobu, která se zachovala dodnes. Dnes jsou hradní zříceniny ve správě městského úřadu v Potštejně.
zdroj + mapa
obsah
ORLÍK
Hrad a později zámek Orlík se po dlouhá staletí tyčil na vysokém skalnatém ostrohu vysoko nad ohbím řeky Vltavy, na jejím levém břehu asi 12 km severozápadně od města Milevska. Podle pověsti získal své jméno právě pro svoji polohu vysoko na skále nad hlubokým údolím Vltavy, připomínaje tak orlí hnízdo. Po vzniku Orlické přehrady však bylo údolí pod zámkem zatopeno a hladina vody v nádrži dnes dosahuje těsně pod zámecké zdi.Orlík byl původně založen jako královský raně gotický hrad ve druhé polovině 13. století. Byl důležitým opěrným bodem královské moci v oblasti a sloužil také na ochranu blízkého brodu. Z tohoto období pochází zámecká okrouhlá věž. V průběhu 14. a 15. století byl hrad upravován a rozšiřován.
Ve století šestnáctém byl renesančně přestavován, bylo přistavěno druhé patro a Orlík dostal zámeckou podobu. Roku 1719 jej získali do vlastnictví knížata ze Schwarzenbergu (jedna větev rodu se podle zámku nazývá orlická). Počátkem 19. století zámek vyhořel, byl však ihned opraven a zároveň zvýšen o třetí patro. V druhé polovině 19. století byl Orlík ještě částečně regotizován.
Zámek je přístupný veřejnosti. Tvoří jej čtyři křídla, která uzavírají dvůr. Obklopen je rozsáhlým anglickým parkem v podobě zhruba ze začátku 19. století. Park je zároveň přírodní galerií dřevěných plastik vytvořených různými autory v nedávné minulosti.
Zámek je znám svoji rozsáhlou sbírkou pušek různých významných osobností, čítající přes 300 kusů. Zajímavá je též knihovna s asi 18 tisíci svazky, s nejstaršími kusy z druhé poloviny 18. století.
Nedaleko zámku stojí novogotická schwarzenberská hrobka z poloviny 19. století.
K Orlíku je možné se dostat z obce Orlík nad Vltavou nebo z přístaviště lodí u zámku (pravidelná lodní doprava funguje na Orlickém jezeře vždy v letní sezóně; spojuje přehradní hráz, zámek Orlík a hrad Zvíkov).
zdroj + mapa
obsah
DOUDLEBY NAD ORLICÍ
Zámek v Doudlebách nad Orlicí stojí v místech, kde již ve 13. století existovala dřevěná středověká tvrz s hospodářským dvorem. Roku 1562 koupil doudlebské zboží Mikuláš starší z Bubna. V roce 1588 dal zámek postavit jako letohrad. Po dostavbě roku 1590 byl využíván jako lovecký zámek.Tento poměrně malý, ale půvabný zámek postavili italští umělci, kteří v 16. století přinesli renesanční výtvarný názor do Čech a na Moravu, proto je styl budovy podle čistě italského vzoru. Jedinečně malebný účinek je především vyvolán sgrafitovou výzdobou. Stěny zámku jsou bohatě zdobeny ornamentálními sgrafity tzv. kobercového vzoru. Roku 1630 došlo k prvním podstatnějším úpravám ve stylu pozdní renesance. Byl osazen vstupní portál a původní dřevěná pavlač byla nahrazena kamenným ochozem, který je nesen arkádou s toskánskými sloupy. Za hraběte Franiška Adama Bubna z Litic byla v letech 1688 - 1690 provedena barokní úprava. Budova byla opatřena novou vysokou střechou s barokními štíty a zevní sgrafita byla zakryta vrstvou omítky. Současně uvnitř, v prostorách prvního patra, byly nové klenby pokryty ozdobným štukem a malbou z níž nejpočetnější skupinu tvoří mytologické výjevy. V této době byly postaveny i okolní hospodářské budovy, dvůr, špýchar, stáje a jízdárna. Roku 1809 byl na zámek zřízen park v anglickém stylu. V průběhu 19. století byly z náboženských důvodů zabíleny všechny nástropní malby. Od roku 1960 se na zámku prováděly náročné restaurátorské práce, odkrylo se a opravilo vnější sgrafito, opravily se stropy a zbytek maleb byl odkryt a pokud možno restaurován. Roku 1971 byl zámek zpřístupněn veřejnosti.
Zámek od jeho vybudování až do roku 1948 vlastnil šlechtický rod Bubna z Litic. V roce 1993 byl zámek vrácen původním majitelům.
zdroj + mapa
obsah
KOKOŘÍNSKO
Chráněná krajinná oblast Kokořínsko se rozkládá na území celkem 265 km2 v okresech Mělník, Česká lípa a Litoměřice, zhruba v rozmezí 40 až 80 km severozápadně od Prahy.Jedná se o turisticky velmi atraktivní oblast, která byla zejména za první republiky hojně navštěvována hlavně pro svoji romantickou a panenskou přírodu. V současné době se turismus na Kokoříně začíná opětovně rozvíjet, což je dáno bohatými možnostmi rekreačního vyžití od turistiky přes cykloturistiku až k projížďkám na koních v přírodě.
Kokořínsko je tvořeno hustou sítí jednotlivých údolí, z nichž nejdůležitější je údolí řeky Pšovky. Pro celou oblast jsou charakteristické zajímavé skalní útvary, tzv. skalní města, která se vyvinula postupným zvětráváním skalních plošin. Přibližně 60% území Kokořínska tvoří lesy. Dominantou Kokořínska je hrad Kokořín (viz obrázek).
Hrad nechal postavit Hynek Berka z Dubé někdy ve dvacátých letech 14. století. Zakrátko jej však vyměnil za jiné panství. Od té doby byli majiteli většinou příslušníci méně významných šlechtických rodů a o jeho osudech je proto jen málo zpráv. Roku 1426 byl Kokořín dobyt a pobořen husity. Panství ještě několikrát změnilo majitele a bylo předmětem soudních pří, hrad je však už roku 1544 uváděn jako pustý.
V 19. století upoutala zřícenina v divokém Kokořínském dolu zájem romanticky založených umělců, především básníka K. H. Máchy a malířů Antonína Mánesa a Josefa Navrátila. Roku 1894 koupil hrad velkoobchodník a novošlechtic Václav Špaček. Jeho syn Jan zahájil roku 1911 nákladnou rekonstrukci. Během osmi let byly však nejen rekonstruovány historické části hradu, ale navzdory radám odborníků (Z. Winter, Č. Zíbrt, A. Sedláček, Z. Wirth) i vystavěny novotvary vyhovující romantickému vkusu majitele. Z této doby je i výzdoba. Kokořín v dnešní podobě je tedy spíš obrazem romantických představ 19. století o středověku než autentickou památkou.
zdroj 1, zdroj 2 + mapa
obsah
VALAŠSKÉ MUZEUM V PŘÍRODĚ
Dřevěné městečko je nejstarším areálem Valašského muzea v přírodě. Od roku 1925, kdy bylo poprvé otevřeno pro veřejnost, sem byly postupně přeneseny a znovu postaveny domy z rožnovského náměstí. K nim později dostavěna kopie kostela z Větřkovic a kopie fojtství z Velkých Karlovic. Posledním objektem, postaveným v roce 1974, je rekonstrukce Žingorova domu z rožnovského náměstí. Doplňkem obytných staveb jsou stavby hospodářské, zvonice a studny. Během roku tady probíhají v areálu Dřevěného městečka lidové slavnosti, připomínající obřady a obyčeje zdejších obyvatel. Pravidelně jsou realizovány programy s ukázkami starých způsobů domácí práce a řemesel. Mezi hojně navštěvované akce patří Rožnovské slavnosti a jarmarky. O víkendech pravidelné folklórní pořady.Prohlídka s průvodcem trvá 45 minut. Možnost individuální prohlídky.
Mlýnská dolina je nejmladším areálem Valašského muzea v přírodě. Byla otevřena v roce 1982. Valcha, mlýn a pila jsou kopiemi objektů z Velkých Karlovic. Lisovna oleje je původní stavbou z 18. století. Hamr je rekonstrukcí provozu z Ostravice. S výjimkou lisovny jsou všechny mechanismy poháněny vodní silou. Provoz zahajuje slavnostní program s ukázkami řemesel, v červnu se tu konají kovářská setkání, v srpnu rybářský den.
Prohlídka s průvodcem trvá 45 minut.
Valašská dědina je nejrozsáhlejším areálem Valašského muzea v přírodě. Hospodářské usedlosti, salašnické stavby, mlýn a kovárna jsou umístěny v krajině, která svou členitostí připomíná mnohé vesnice na úbočích Beskyd. První objekty byly postaveny v roce 1962, areál zpřístupněn od roku 1972. Interiéry obytných domů zachycují způsob bydlení od poloviny 19. století v různých sociálních vrstvách. V průběhu roku se zde konají programy, oživující staré způsoby hospodaření. Políčka, zahrádky a ovocné stromy připomínají pěstování starých plodin. Během prohlídky se lze setkat s řadou domácích zvířat i stádem ovcí.
Prohlídka s průvodcem trvá 120 minut.
zdroj + mapa
obsah
SLOVENSKÁ REPUBLIKA
BOJNICE
Nad řekou Nitrou se vypíná krásná silueta bojnického zámku. Na tomto místě stával hrad již od počátku 12. století, možná dokonce i dříve. Poblíž se nachází teplé minerální prameny, které jistě přitahovaly lidi již od nejstarších dob. Ve 14. století vlastnil zdejší gotický hrad mocný Matúš Čák z Trenčína, po něm vládnul na hradě Jan Korvín, od kterého získali zdejší panství Thurzové. Byly to vesměs významné rody, ovlivňující slovenské a uherské dějiny. Pro Bojnici však bylo rozhodujícím přínosem panování uherského rodu Pálfyů, jehož příslušníci zde působili od roku 1636 až do roku 1918. Bohatý Jan Pálfy nechal zámek v letech 1899 - 1909 romanticky přestavět. Práce řídil bratislavský architekt Josef Hubert. Po této nákladné přestavbě lze řadit Bojnici k nejmalebnějším středoevropským zámkům. Bojnice poněkud připomíná malebné francouské zámky na řece Loiře. Jesliže je však Bojnice srovnatelně krásná, ve velikosti a členitosti dotyčné zámky většinou předčí.Je samozřejmé, že v takto velkolepém zámku se nachází honosné interiéry a drahocenné vybavení, ze kterého ještě vyniká obrazová galerie. Zámek je obklopen rozsáhlým parkem.
zdroj + mapa
obsah
LEVOČA
Současné město je městskou památkovou rezervací a vzniklo po tatarském zpustošení lokality v polovině 13. století. Postupně se stalo nejvýznamnějším městem spišského etnika. Od roku 1271 bylo sídlem samosprávy 24 spišských měst. Bohatství města dokumentují historické gotické a renesanční stavby. Levoča byla kulturním centrem reformace na Slovensku. Od roku 1624 pracovala ve městě tiskárna. Úpadek města nastal za protihabsburkovských povstání v 17. století.V 40. letech 19. století byla Levoča střediskem Slovenského národního hnutí štúrovské generace. Zde poprvé zazněla slovenská část hymny „Nad Tatrou sa blýska".
Levoča patří svými historickými stavebními památkami k nejvýznamnějším městům na Slovensku. Na historickém náměstí je více než 50 gotických, renesančních a raně barokních patricijských domů s arkádovitými vnitřními dvory. Po obvodě historického jádra jsou zachovalé části gotických městských opevnění ze 14. a 15. století v délce 2 km. Restaurované jsou víceré bašty, věže, Košická a Menhardtovská brána.
Architektonicky zajímavou radniční budovu postavili koncem 15. století v gotickém stylu a začátkem 17. století ji přestavěli v renesančním stylu. Na jižní fasádě má alegorické fresky. Zvonice z let 1656-1661, zbarokizovaná v 18. století, je novou střechou spojená s radnicí. Dnes je v budově radnice umístěné Spišské muzeum. Před radnicí je klec hanby z roku 1600.
Chrám sv.Jakuba - národní kulturní památka a druhý největší kostel na Slovensku - postavený před rokem 1400, ke konci 15. století upravený v pozdně gotickém stylu. Je v něm mimořádně cenný pozdně gotický interiér a několik fresek z konce 14. století. Velice pozoruhodný je především jeho hlavní oltář, vysoký 18,6 m a široký 6 m, pocházející ze začátku 16. století. Sochařská část pochází z dílny Mistra Pavla z Levoče. Ve středu oltáře je skříň se sochami Madony s dítětem (2,47 m), sv. Jakuba st. (2,32 m) a sv. Jana Evangelisty (2,30 m), na křídlech jsou reliéfy, při zavření tabulové malby. Na předělu je skupina Poslední večeře. Celý interiér kostela, velice dobře zachovalý, je v podstatě muzeem sakrálního umění středověku. Pozoruhodné jsou hlavně gotické křídlové oltáře s plastikami a malbami a jednotlivé sochy.
Hlavní oltář je nejvyšším dřevěným pozdně gotickým oltářem na světě. Dílo Mistra Pavla z Levoče je národní kulturní památkou.
Z měšťanských domů na náměstí mezi nejzajímavější patří renesanční tzv. Thurzův dům. Vznikl v 16. století spojením dvou gotických domů. Pozornost upoutá sgrafitovou fasádou a štítkovou atikou. Ze sakrálních staveb je dále cenný gotický minoritský kostel s klášterem ze 14. století u městských hradeb, s gotickými nástěnnými malbami ze 14. a 15. století a s barokovým interiérem. Kostel sv. Ducha a klášter minoritů se nachází u Košické brány a pochází z roku 1747.
zdroj + mapa
obsah
DOBŠINSKÁ ĽADOVÁ JASKYŇA
Tento chráněný přírodní výtvor je jeden z nejvzácnějších a nejpozoruhodnějších přírodních jevů u nás.Objevil ji 15.7.1870 banský inženýr E. Ruffinyi se společníky. Už v roce 1871 ji zpřístupnili pro veřejnost. V roce1887 byla první jeskyní v Evropě s elektrickým osvětlením.
Vchod do jeskyně je v severním úbočí vrchu Duča ve výšce 969,5 m, délka jeskyně dosahuje 1232 m. Prostory jeskyně od vstupního otvoru postupně klesají, což spolu se severní orientací umožňuje v zimním období klesání studeného vzduchu a celkové podchlazení prostorů. V letním období se zase teplejší vzduch s menší specifickou hmotností nemůže dostat do jeskynních prostorů, čímž se průměrná teplota v jeskyni udrží pod hodnotou 0 °C během celého roku.
Dlouhodobým opakováním tohoto cyklu vzniklo zalednění jeskynních prostorů. Bohatá výzdoba má útvary do značné míry vytvarované prouděním vzduchu.
Celkový objem ledu se odhaduje na cca 110 000 m3.
zdroj + mapa
obsah
SPIŠSKÝ HRAD
Spišský hrad tvoří dominantu Spiše, historického území v severovýchodní části Slovenska, mimořádně bohatého na umělecko-historické památky vysoké hodnoty. Spišský hrad je nejrozlehlejší středověký hrad na území Slovenska a s rozlohou více než 4 hektary patří k největším hradním komplexům v Evropě. Představuje na svoji dobu velmi dokonalou architekturu, se všemi atributy současného vyspělého hradního stavitelství.zdroj
obsah
SKLABIŇA
Zrúcaniny hradu postaveného v prvej polovici 13. storočia na staršom hradisku. V priebehu 13. storočia sa stal strediskom hradného panstva. Od roku 1328 tu sídlila Turčianska župa. V roku 1436 hrad vyhorel. O niečo neskôr bol postupne upravený. Hrad získal v roku 1527 František Révay, ktorý sa stal veľmi skoro dedičným županom Turca. V roku 1554 hrad rozšíril o južné, druhé predhradie. Tieto stavebné úpravy súviseli aj s tureckým nebezpečenstvom, ktoré ohrozovalo predovšetkým južné kraje Slovenska. V rokoch 1610-1612 si Révayovci postavili v treťom predhradí pohodlný renesančný poschodový kaštieľ, ktorý podľa vtedajších obranných požiadaviek opevnili. Kaštieľ bol sídlom Turčianskej župy až do polovice 18. storočia, keď postavili nový župný dom v Martine. Kaštieľ bol obývaný až do roku 1944, keď ho v rámci partizánskych bojov hitlerovské vojská podpálili, odvtedy je v ruinách. V roku 1970 sa uskutočnili opravné práce pri vstupe do areálu, aj v priestore pred ním. V súčasnej dobe sa hrad opravuje znovu.zdroj
obsah
TRENČÍNSKÝ HRAD
Trenčiansky hrad vznikol na mieste staršieho osídlenia, ktoré tu existovalo od doby bronzovej cez Keltov a Germánov až po slovanské osídlenie. Zo staršieho veľkomoravského hradiska sa v dobe vzniku uhorského štátu stal komitátny kráľovský hrad. Najstaršou kamennou stavbou hradu je predrománska rotunda, pravdepodobne ešte z veľkomoravského obdobia. Koncom 11. storočia vznikla kamenná útočištná veža (donjon, bergfrid), po roku 1270 nadstavená a rozšírená gotickým tehlovým plášťom. Svojou kónickou zbiehavosťou smerom k vrcholu tvorí na Slovensku ojedinelý prvok hradnej architektúry. Je stredobodom hradnej akropoly a najvýraznejšou pohľadovou dominantou panorámy mesta. V jej tesnej blízkosti vznikli jednotlivé hradné paláce. Ich stavba súvisela s rozšírením funkcie hradu z predovšetkým obrannej na správnu, administratívnu a obytnú. Najstarším palácom bol zrejme Matúšov palác zo začiatku 14. storočia, z ktorého sa však zachovala iba jedna stena, ktorá dnes tvorí súčasť Barborinho paláca. Bol sídlom Matúša Čáka Trenčianskeho (okolo 1260 – 1321), ktorý z neho urobil svoj sídelný hrad a centrum rozsiahlych dŕžav, tzv. „Matúšovej zeme“ alebo aj Terra Mathei. Tento, v tom čase najmocnejší uhorský magnát, ovládol takmer celé dnešné Slovensko a značnú časť Zadunajska. Patrilo mu takmer 50 hradov a niekoľko žúp. Zaberal nielen majetky svojich slabších šľachtických protivníkov, ale raboval i kráľovské domínium. Nešetril ani cirkevný majetok, čo mu dokonca až dvakrát vynieslo cirkevnú kliatbu a vyhlásenie interdiktu (zákazu výsluhy sviatostí) nad jeho majetkami. Razil vraj v Trenčíne i vlastné mince, žiadna sa však nenašla. A tak ide asi len o ohováranie jeho premnohých nepriateľov. Matúšova smrť 18. marca 1321 znamenala nielen okamžitý rozpad jeho „kráľovstva“, ale stala sa základom viacerých legiend a povestí. Pretože jeho hrob nikdy nikto nenašiel, stal sa obľúbeným cieľom rôznych romantikov, dobrodruhov, hľadačov pokladov i serióznych historikov. Povesť hovorí, že bol pochovaný v cínovej, striebornej a zlatej truhle s obrovskými pokladmi. Akosi podozrivo to však pripomína povesť o smrti „Biča božieho“, hunského kráľa Attilu. Trenčiansky hrad sa vrátil do majetku uhorskej koruny, čiže kráľa Karola.Anjuovskú dobu pripomína gotický Ľudovítov palác, ktorého stavba sa pripisuje synovi Karola Róberta Ľudovítovi, zvanému aj Svätý či Veľký. Trenčianske múzeum pripravilo v jeho priestoroch expozíciu chladných a palných zbraní z obdobia 13. až 19. storočia. Nájdeme tu gotické meče, šable i palaše, či súčasti neskorogotickej zbroje. Z palných zbraní zaujmú kresadlové a perkusné pušky a pištole, pruské „ihlovky“, bohato zdobené lovecké pušky, ale i orientálne zbrane, jatagány, handžáry a pušky.
Gotický sloh s rannorenesančnými prvkami reprezentuje i Barborin palác, ktorý vraj dal vystavať cisár Žigmund Luxemburský pre svoju druhú manželku Barboru Cellskú v dobe, keď trenčianske panstvo patrilo medzi Barborine venné majetky. Posledným, tretím palácom na Trenčianskom hrade je Palác Zápoľských, pochádzajúci z obdobia panstva mocnej rodiny Zápoľských. Dal ho v neskorogotickom slohu s prvkami rannej renesancie postaviť zrejme Štefan Zápoľský a jeho žena Hedviga, kňažná Tešínska. Ich syn, neskorší uhorský kráľ Ján Zápoľský o hrad prišiel zásluhou habsburského vojvodcu Johana Katzianera, ktorého vojská hrad obľahli v máji roku 1528. Po ostreľovaní delami, ktoré spôsobilo výbuch hradnej prachárne a po tom, čo bolo zrejmé, že Zápoľský hradu pomôcť nemôže, posádka dňa 15. júna hrad vzdala za osobnú bezpečnosť a čestný odchod s poctami. V Paláci Zápoľských umiestnilo Trenčianske múzeum súbor obrazov z Ilešháziovskej zbierky, ktorá sa radí k najkomplexnejším šľachtickým umeleckým kolekciám na Slovensku. Jej umelecko - historický význam však presahuje hranice Slovenska a patrí ku kultúrnemu bohatstvu zjednotenej Európy. Takmer sto vystavených obrazov reprezentuje viacero umeleckých slohov a žánrov, od neskorej renesancie, cez baroko po romantizmus. Okrem významnej portrétnej zložky zahŕňa krajinársku tvorbu, zátišia, poľovnícke motívy, maríny, batálie i sakrálne obrazy. Mená ako J. K. Hoffstedtter, Daniel Schmidelli, Jean Luicxs či Daniel Michorn patria najvýznamenším osobnostiam maliarstva svojej doby.
Zápoľskovci sa rozhodli vyriešiť i problém jediného zraniteľného miesta hradu, tiahleho sedla Breziny naväzujúceho na hradnú skalu z južnej strany. Všetky útoky na hradné opevnenia boli a mohli byť vedené iba odtiaľto. Nové Južné opevnenie preťalo sedlo dvoma suchými priekopami a troma hradobnými pásmi so strieľňami a smolnými nosmi. Vtedy už zastarávajúci gotický systém posilnili dve delostrelecké bašty nového renesančného rondelového typu, Jeremiášova bašta a Mlynská veža, umiestnené v stredovej osi obrany. Z architektonického hľadiska ide o unikátny fortifikačný systém, v strednej Európe ojedinelý. Nemenej unikátnou stavbou z tejto doby je i budova kasární pre hradnú posádku, vedľa druhej hradnej brány. Doba vlády Štefana Zápoľského zrodila i jednu z najstarších a najkrajších slovenských povestí o Studni lásky.
Trenčiansky hrad však nezažil iba vojnu a násilie. Hostil vo svojich múroch korunované hlavy takmer z celej Európy. Výhodná poloha v blízkosti hraníc troch kráľovstiev ho priam predurčovala za miesto diplomatických schôdzok a stretnutí. 24. augusta 1335 sa na Trenčianskom hrade stretli pri mierových rokovaniach poľský kráľ Kazimír, uhorský kráľ Karol Róbert so synom Ľudovítom a český kráľ Jan Luxemburský sprevádzaný taktiež svojím synom Karolom. Český panovník sa zriekol titulu poľského kráľa, začo si ponechal Piastovské vojvodstvo v Sliezsku. V roku 1362 tu opäť prebehli mierové rokovania medzi Ľudovítom Veľkým a rímskym cisárom Karolom IV. Obaja panovníci tu vyriešili svoje spory o Aquileu. Mier bol uzavretý o dva roky neskôr. Pri tejto príležitosti si obaja panovníci, ako bolo zvykom, vymenili honosné dary. Kráľ Ľudovít prijal od Karola pozlátenú gotickú monštranciu, ktorá je dodnes súčasťou chrámového pokladu Farského kostola v Trenčíne a sám cisárovi venoval krištáľovú kanvicu, ktorá je dnes uložená v katedrálnom chráme sv. Víta v Prahe. Podobným spôsobom využíval Trenčiansky hrad i cisár Žigmund Luxemburský a neskôr kráľ Matej Korvín. Múry Trenčianskeho hradu však vítali i hostí, ktorí ho navštívili za radostnejším účelom. Už spomínaný kráľ Matej so svojou matkou Alžbetou tu v roku 1461 očakával svoju snúbenicu, dcéru Juraja z Poděbrad, českú princeznú Katarínu (Kunhutu) a v roku 1512 sa na hrade konali zásnuby dcéry Štefana Zápoľského s poľským kráľom Žigmundom. (Diplomatické tradície Trenčianskeho hradu nezostali zabudnuté. V dňoch 24. – 25. mája 2002 sa tu konal summit premiérov a ministrov zahraničných vecí krajín Višegrádskej štvorky a Beneluxu a v roku 2004 prebehla na hrade návšteva účastníkov parlamentného stretnutia krajín NATO.)
Od 15. storočia sa pôvodne kráľovský hrad postupne dostával do rúk šľachtických vlastníkov, či už záložným právom alebo kúpou. Medzi najvýznamnejších patrili Thurzovci, Forgáčovci, tirolský gróf Pirrhus z Arcu, kráľovský taverník Juraj Zrínsky, Ladislav Popel mladší z Lobkovíc, vlastnícky podiel tu mali napríklad Rákociovci a viacerí ďalší.
Uhorský palatín Alexius Thurzo dal v polovici 15. storočia postaviť v severnom rohu dolného nádvoria renesančnú Delovú baštu, ktorá svojimi delami chránila Hornú „Vodnú“ mestskú bránu s mostom. Dnes slúži ako výstavná sieň Trenčianskeho múzea.
Od roku 1548 súčasne prebiehali opravy hradu, poškodeného Katzianerovými vojskami. Gróf Imrich Forgáč pozval na hrad talianskych a nemeckých kamenárskych majstrov a murárov, aby ho opravili a zveľadili. Práce prebiehali v rokoch 1583 – 92 a ich výsledkom bola napríklad stavba barbakanu Prvej brány s dvoma valcovitými baštami, či vizuálne zjednotenie hradných palácov renesančnými oblúčkovými atikami.
V roku 1594 získal záložné právo na Trenčiansky hrad Štefan Ilešházi a v roku 1600 ho zakúpil. Položil tak základ moci a slávy jedného z najmocnejších magnátskych rodov Uhorska, dedičných županov Trenčianskej a Liptovskej stolice. I keď Ilešháziovci už nepostavili na hrade žiadne významnejšie objekty, dokončili rekonštrukciu, ktorú zahájil Forgáč. V 17. a 18. storočí projektované úpravy v duchu barokovej opevňovacej sústavy neboli už z väčšej časti realizované.
Vpád Turkov na Považie v roku 1663 inicioval posledné spevňovanie obrany hradu. Južné opevnenie bolo zosilnené barokovým hviezdicovým bastionovým prvkom, dokončeným v roku 1673, avšak ten sa nezachoval. Následne cisár umiestnil na hrade vlastnú posádku v sile asi 400 mužov. To malo za následok, že Ilešháziovci sa definitívne presťahovali do svojho nového zámku v Dubnici nad Váhom. Pri tejto príležitosti kázali v roku 1678 svojmu provizorovi spísať podrobný inventár hradného mobiliára a zásob. Tento dokument, písaný po slovensky, nás podrobne informuje nielen o zariadení hradu a vybavení kuchyne, remeselníckych dielní, ale aj o stave zásob potravín, zbroje a výzbroje. Poskytuje taktiež prvý historický údaj o Ilešháziovskej obrazovej zbierke a listinnom archíve.
Ku koncu 18. storočia Trenčiansky hrad definitívne stratil svoj vojenský význam a následne, v roku 1783 odišla i cisárska vojenská posádka. Obrovský požiar 11. júna 1790, ktorý takmer zničil mesto, zasiahol devastujúcim spôsobom i hrad. Posledný člen slávneho rodu, Štefan II. Ilešházi predal v roku 1834 Trenčianske panstvo i s hradom nobilizovanému bankárovi grófovi Georgovi Sinovi. Posledná majiteľka, Iphigenia De Castris D´Harcourt darovala hrad mestu Trenčín v roku 1905.
Prvé opravy schátralých ruín začali ešte v roku 1912, avšak systematická rekonštrukcia prebieha od roku 1956 dodnes.
Trenčiansky hrad videl pod svojimi hradbami nepriateľské vojská českých a poľských kráľov, tatárske hordy, Bočkaiových a Bethlenových hajdúchov, cisárskych landsknechtov, janičiarov a bašibozukov tureckého sultána, Tatárov krymského chána, kompánie saského vojvodu, Kurucov i Labancov. Nikdy však nebol dobytý priamym útokom.
zdroj
obsah
LIPTOVSKÝ MIKULÁŠ
Mesto Liptovský Mikuláš leží uprostred Liptovskej kotliny. Zo severu ho obklopuje mohutná hradba Západných Tatier a Chočských vrchov, z juhu ho lemujú Nízke Tatry.O tom, že okolité pohoria sú skutočne nádherné a príroda je tu neporušená, svedčí fakt, že Nízke Tatry boli v roku 1978 vyhlásené za národný park a Západné Tatry sú súčasťou Tatranského národného parku. Vďaka tomu sa Liptov stal vyhľadávaným miestom turistov.
Mnohých návštevníkov lákajú aj unikátne prírodné výtvory - často je obdivovaná podzemná krása demänovských jaskýň, Vrbické pleso, skalný útvar Okno, Lúčanský či Šarafiový vodopád. Sklamaní však neostanú ani tí, ktorí túžia po poznaní. Navštíviť môžu archeologické múzeum v prírode, pamiatky ľudovej architektúry, kostolíky i ruiny hradov.
Aj mesto Liptovský Mikuláš sa pýši bohatou históriou. Hoci jeho príbeh sa začal už v dobe bronzovej, prvá písomná zmienka o meste pochádza až z roku 1286. Od tohto roku sú dejiny Mikuláša zdokumentované v Múzeu Janka Kráľa. Návštevníci mesta si môžu prehliadnuť aj rozsiahle zbierky Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva, Liptovského múzea, či obdivovať diela slovenských výtvarných umelcov v Galérii P.M. Bohúňa a Centre Kolomana Sokola. Všetky tieto pamiatky sú sústredené v historickom jadre mesta, ktoré je pešou zónou a stalo sa obľúbeným miestom oddychu miestnych obyvateľov i návštevníkov.
zdroj
obsah
OSTATNÍ EVROPA
BAYERN
FÜSSEN
mapa
více informací
NEUSCHWANSTEIN
mapa
více informací
HOHENSCHWANGAU
mapa
více informací
INSEL MAINAU
mapa
více informací
MEERSBURG
mapa
více informací
FRIEDRICHSHAFEN - ZEPELINMUSEUM
mapa
více informací
RHEINFALL
mapa
PULA
